Možná to máte stejně jako já. Čtete zážitky ostatních běžců dávajících neskutečné kilometry, běhajících v mrazu, dešti a vichřici. Zdá se, že nemají hranice. Říkáte si, jaktože to nezvládnu taky? Proč dám teplému kakau přednost před výběhem v mrazu? Je čas, nalít si čistého vína.
Pod nohama mi vrčí pás už hodinu v kuse. Vidím svůj slabý odraz na displeji a je mi jasné, že jsem rudá až za ušima. Otevřenou ventilačkou proudí do ložnice mrazivý vzduch. Akorát na to, aby se mi běželo pohodlně jen ve sportovní podprsence a teplákách. Přemýšlím o posledním článku, který jsem napsala na blog. O tom, že mi chybí vůle. Nedokážu ráno brzy vstát a běhat, nedokážu se překonat, když přijde na třetím kilometru krize. Nedokážu, nedokážu....
Nevím, zda to bylo delíriem v nezvykle vysokém tempu nebo tím čerstvým vzduchem, ale najednou se mi rozsvítilo. Co to plácám?! Vždyť já mám silnou vůli! Mám ji dost silnou na to, abych se dokázala zvednout, když mě život nakope, a abych si dokázala splnit své sny.
Možná to máte stejné jako já. Díváte se na ostatní. Porovnáváte jejich výkonost s tou svou. Závidíte, že doběhnou dál a rychleji. Chtěli byste dělat větší pokroky a už konečně být běžcem, který se na nic nevymlouvá. Ale přestaňte se dívat ven a rozhlédněte se uvnitř.
Nohy mi kmitaly rychlostí 11km/h a v hlavě se začal odvíjet můj dosavadní život (a pak se snad objeví na konci tunelu i bílé světlo). Peru se s tím, co mi život nadělil docela s vervou.
Překonala jsem nemoc, přestože lékaři říkali, že možná budu na lécích do konce života. Já se kousla, že takhle žít nechci a rok bojovala. Vyhrála jsem.
Prošla jsem řadou zajímavých zaměstnání. Často pracovala dvanáct hodin v kuse, neměla volné víkendy nebo vstávala na ranní směnu v půl čtvrté. Nechala jsem se peskovat o šéfů (a uklidňovat kolegy), když mi to zpočátku nešlo. Toužila jsem tu práci dělat a tak bojovala (i když občas se slzami v očích) a učila se.
Mám rodinné dispozice k obezitě (nejen geny, ale i zvyklosti). Nechtěla jsem žít s kily navíc a zabojovala. Dodnes jsem nejštíhlejší z rodiny. Baví mě zdravá výživa (to není nutnost, mě fakt baví číst si o kvalitě potravin, zkoušet bio nebo pomáhat lidem s nadváhou).
Čtyři roky studuji dálkově vysokou školu. Zatímco většina lidí se po práci svalí k televizi (nebo odběhá svou dennní dávku a pak odpočívá), já večer otevírám knihy, píšu seminárky a učím se. V tyhle dny si řídím budíka na půl sedmou i o víkendech, aby vše stihla.
A nakonec na závěr... dokázala jsem nemožné. Začala jsem běhat. Nemám pro to fyzické dispozice ani žádnou obecnou vytrvalost. Na mém těle snad nebyl jediný neatrofovaný sval ( kromě obličejových :-)) Přesto jsem zatla zuby a bojovala. Dneska běhám vzdálenosti, o kterých by se mi dřív ani nezdálo. Já evidentně mám silnou vůli. A vy ji určitě máte také, i když to nevidíte.
Nevyjmenovala jsem všechno, co mě dneska při běhu napadlo (ty hodně osobní věci si nechávám pro sebe. už takhle jsem na sebe vykecala dost).
Slovo "nemožné" pro mě neexistuje. Když něco opravdu ze srdce chci a dokáži to získat vlastními silami a vytrvalostí, podaří se to (přestože si na to musím počkat). Z toho vyplývá, že evidentně nechci vstávat ráno a běhat (to je jen rozumná dedukce, kdy bych to časově zvládala nejlíp).
Je čas, nevyčítat si každý pokažený den nebo dokonce týden. Nedávat si na hrb další a další úkoly. Občas i teplé kakao na gauči před televizí potěší (neviděla jsem doma film už několik měsíců).
V neděli jsem se vykašlala na plavání a pěší cestu do haly. Chtěla jsem si jen trochu zaběhat. Ukázalo se, že mé potíže jsou vážně v hlavě. Po sobotní krizi jsem toho od sebe moc neočekávala. Žádná předsevzetí o dvouhodinách na běhátku a dohonění ztracených tréninků. A najednou to šlo líp, než kdy jindy. Běželo se mi tak parádně, že se mi nechtělo vůbec slézt. Pořád jsem si říkala: Ještě pět minut. Zvyšovala jsem rychlost a neměla dost. Jako bych ze sebe potřebovala dostat všechen stres a blbou náladu. Nakonec z toho byla hodina a půl a 14 kilometrů. V součtu mám tento týden 35 kiláčků. Žádný rekord, ale dobrý.
Jsem ve zkouškovém období a možná je čas vybodnout se na tréninkový plán. Energie a čas je potřeba jinde. Budu se dál hýbat (páč závislost je hold závislost), ale nijak to nehrotit. Na příští dva týdny tedy asi reportů zanechám. Znovu začnu až poslední lednový týden.
bugik | 11. ledna 2010 v 8:13 | 
Rikam ti to furt..:)! Ses dobra, ses dobra, ses dobra!!!! :)
Je skvele, ze jsi na to prisla i sama! IMHO zaklad je mit rad sam(a) sebe, pak se lip vse zvladne... Zrovna jsem si vzpomnel, jak jsem za mlada na skole (VS=MFF) vybarvoval modra okenka:), foglarova modreho zivota a moje "dulezite" okenko bylo radost sobe! :).
Takze to kakao, je skvely napad. Mej se fajn! 12:)